RemoteViewers

THE REMOTE VIEWERS – NO VOICE FROM THE HALL
http://www.vitalweekly.net/1071.html
Undisturbed The Remote Viewers are building their own musical universe since 1997. I gave up counting the number of their releases, but I’m still curious for every next step by this combo. For 'No Voice from the Hall', compositions are – as usual - provided by David Petts. In the 32- minute title track of this new release however, there is plenty of room for improvisation. The composition is divided into nine episodes. The even ones are improvisations in different small line-ups. The uneven parts are composed. The title track is embedded between two shorter compositions: The Trouble with Fiction'; and 'Screens and Uniforms'. Performers are: David Petts(tenor saxophone, noise generator), Adrian Northover (sopranino saxophone, soprano saxophone, pocket theremin ), Sue Lynch (tenor saxophone, clarinet), Caroline Kraabel (alto saxophone,baritone saxophone), John Edwards (double bass, electric bass) Mark Sanders (drums, percussion). With an efficiency and feel for understatement we know from earlier releases, they produce music of a fascinating power and energy. This is captivating and engaging chamber music, showing a very specific balance between improvised and composed ingredient and a characteristic division of roles between drummer and blowers. The music sounds very dry in a way, but at the same time madness and humour are just on the corner. The performance is very inspired and to the point. Again a very personal and self-conscious statement from this very remarkable ensemble (DM)

The Remote Viewers: No Voice from the Hall
www.squidsear.com/cgi-bin/news/newsView.cgi?newsID=1933
The noise of art? Herewith it's emitted via a cacophony of yowls en masse — and in fits and starts as well — through the less-travelled schema found in the improv playbook courtesy of Brit sax bashers The Remote Viewers. No Voice From the Hall is the fifteenth release from this venerable outfit, and they've aged like cabernet exposed to the sun: pungent, astringent, and acidic, four of the septet issue an utterly vainglorious racket from their fleet of horns, under which drums, bass, and assorted esoteric electronic devices attempt some measure of ballast. It's a rollercoaster of form, chaos barely held in check for the duration, until someone assaults a valve and all hell breaks loose again.
But we digress. The Remote Viewers have a long and storied history across the U.K.'s improv circuit, and the niche they've carved out for themselves is connected to a rich tapestry of post-Coltrane/Ayler free enterprisers severing the jugular of traditionalist 'jazz' norms in search of space. The links are fairly explicit, both physically and tonally. Bassist John Edwards is a genre veteran, as a former member of the infamous B-Shops for the Poor, and there's more than just a hint of the Shopper's clarion calls within the Viewers's remit. Horn players Sue Lynch and Caroline Kraabel open gaping seams in the group's compositions with the same moxie and energetic venom as mainstays Adrian Northover and David Petts. Drummer Mark Sanders squares the circle; amidst the spit and polish, his is a powerful presence kept to the shadows for the most part, lest he become wholly subsumed in the ever-burgeoning maelstrom galvanized by his partners.
The bulk of this gargantuan recording is taken up by the nine-part comprovisation that is the album's title. Alternating bits of call and response with tense-filled moments of probing, searching nuance, the septet leapfrog between 'delicate' poise and abrupt thunder, Sanders and Edwards the phantom navigators who brilliantly fail to regain control of the rocking ship — in this regard, their percussive/pulse attack wants to overwhelm as it seeks to contain. Conversely, the quartet of horns, when reaching extreme levels of Borbetomagus proportions, weave and bob as they come to grips with ever more tumultuous seas of sound. When the recording reaches critical mass, even the final, waning notes feel like supernova explosions left to disperse in the ether. As a welcome breath of air to the sometimes stultifying provenance of lowercase improv, The Remote Viewers provide a much-needed kick in the brass.
Squidco

THE REMOTE VIEWERS NO VOICE FROM THE HALL RV14
Sue Lynch : ts-cl / Caroline Kraabel: as-bs / Mark Sanders : dr-perc / John Edwards : b
/ Adrian Northover: ss-sps-theremin /David Petts : ts-noise generator
Depart sur les chapeaux a mille roues avec The Trouble with Fiction, jazz-funk insaisissable avec harmonies infectees et noise generator en surchauffe. On continue avec No Voice from the Hall, suite en neuf parties. Ici se dedoublent les entrees: riffs en abondance, contrepoints anxiogenes, batterie pilonneuse, suspension en noise majeur, demangeaisons soudaines, tessitures atypiques, sifflements d'anches, saxophone alto (Caroline Kraabel) entre muscles et sepia, soprano ondulant et persistant (Adrian Northover), dereglements assumes, tenor aux harmonies contagieuses (David Petts), furia des souffles... Et une impression pregnante: les RM, desormais, fnnillpnt et creusent l'improvisation en profondeur.
Et pour finir (Screens & Uniforms), un rythme porc-epic avec harmonies exhaltees-crissantes (et sopranino allume). Une nouvelle direction alors ? II semblerait et celle-ci est on ne peut plus allechante.
Luc BOUQUET (Improjazz)

The Remote Viewers: November Sky; The Remote Viewers: No Voice From The Hall
Počátky londýnské formace The Remote Viewers spadají do roku 1998, v letech 2003 až 2007 prošla obdobím hibernace a pak se reinkarnovala v poněkud nové podobě, kde vedle zakladatelů Davida Pettse a Adriana Northovera tvoří základní saxofonovou sekci Caroline Kraabel a Sue Lynch. V téhle podobě se v roce 2012 představili také na festivalu Alternativa, kdy vyšla první část jejich „temné trilogie“ s názvem City Of Nets, po níž následovala další alba Crimeways a Pitfall věnovaná podobně ponurým stránkám lidské existence a evokující do značné míry filmovou hudbu. Tam už fungovala také klávesistka a perkusistka Rosa Lynch-Northover a stabilní posilou kapely byl i kontrabasista (a příležitostně i violoncellista a programátor bicích) John Edwards a na posledně jmenovaném také bubeník a perkusista Mark Sanders. Na sklonku loňského roku pak přišli s relativně prozářenějším opusem November Sky, kde už chyběla Rosa a poměrně významné pianistické party byly vygenerovány na midi klávesách, což kupodivu (alespoň pokud to nevíte) nezní nijak uměle, a naopak výrazně podtrhuje atmosféru celého díla a dodává mu onu lyrickou stránku. Jinak se struktura zásadně nemění a typický (ale stále překvapující) Pettsův rukopis, v němž se mísí pevné konstrukce s rozvolněnými pasážemi a poznávacím znamením je zde časté vrstvení saxofonů, vychází z předešlých modelů. Esenciální skladbou je závěrečná Treasure Guard. Opět má řada kompozic charakter scénické hudby, někdy dramatické a naléhavé, jindy abstraktnější, což je nejvýraznější v Still We Laugh, Still We Run a v druhé části Dead Paper. Stále větší prostor tu dostává Sanders, zejména ve skladbě Crowd Figure a pozadu nezůstává ani Edwards se svými silovými trhy a tahy. Esprit pozdního podzimu je tu znát, ale dekadentnost předcházející noirové série je opravdu pryč. Nejnovější počin The Remote Viewers No Voice From The Hall přináší trochu jiný přístup a středobodem je tu naživo ve studiu nahraná titulní bezmála dvaatřicetiminutová suita, v níž se prolíná pět komponovaných pasáží se čtyřmi improvizacemi v různých konstelacích. Metoda pevné konstrukce kombinované s úletem tu tak dostává ještě výraznější rozměr a bohatou rozmanitost. Drive celému dílu dodává to, že tu Edwards hraje poprvé v životě i na elektrickou basu, a o zajímavý elektronický smog se starají Northoverův kapesní theremin a Pettsův hlukový generátor. Celkově má album víc rockový (především ve dvou kratších kusech) a zároveň i free charakter a jakousi těkavě existenciální hloubku. Jistě, Pettsova tvorba byla vždy v kladném slova smyslu intelektuální, tady však vytváří zvláštní rozvernou sonickou filozofii. Každopádně The Remote Viewers poskočili tímhle albem zase o nějaký kus dál.
Remote Viewers, 2015, 49:16; Remote Viewers, 2016, 40:46
Slabý Petr
Vyšlo v čísle 12/2016. RSS komentářů. Přidej komentář.

The Remote Viewers is een opmerkelijke Britse saxofoonband rond David Petts en Adrian Northover. Avantgardistische kamermuziek heb ik hun muziek wel eens genoemd, want deze band is steeds op een mooie manier op avontuur, waarbij ze jazz, filmmuziek, elektronische muziek en klassiek op een volstrekt unieke manier weten te mengen.
Naast Northover op sopraan en sopranino sax en David Petts op tenorsax horen we Sue Lynch op tenorsax en klarinet en Caroline Kraabel op alt- en baritonsax. Daarnaast is er een belangrijke rol weggelegd voor drummer en percussionist Mark Sanders en bassist John Edwards. En dan zijn er nog wat opmerkelijke instrumenten: de zaktheremin die Northover bespeelt en de noise generator die Petts inzet.
David Petts is degene die de composities levert, maar in het middenstuk van hun nieuwe album, het ruim een half uur durende titelstuk No Voice From The Hall, dat onderverdeeld is in negen stukken, is er ook ruimte voor improvisatie (en daarbij worden de improvisatoren ook genoemd als componisten). Ik laat uit dat magnifieke stuk drie fragmenten horen, al doorbreek ik daarmee de spanningsboog natuurlijk wel op een rare manier.
Want dat is het mooie van de muziek van een band als de Remote Viewers – je moet gewoon hun hele album beluisteren, want ze weten een spanningsboog vast te houden van een heel album lang. Eigenlijk doen die paar fragmenten geen recht aan de totaalcompositie, maar goed, je krijgt toch een beetje een indruk van de muziek die ze maken. Spannende, avontuurlijke muziek voor luisteraars met oren aan hun hoofd.
http://www.moorsmagazine.com/muziek/klassiek/the-remote-viewers-no-voice-from-the-hall-superieur-saxensemble/

THE REMOTE VIEWERS No Voice From The Hall (RV14): 'Bookended' ist so viel schöner als Intro und Extro. Zumal Aldous Huxley der ersten Buchstütze den Namen gibt mit 'The Trouble with Fiction' (is that it makes too much sense. Reality never makes sense). Haupttroublemaker sind wohl Noise Generator, Pocket Theremin und das Baritonsax von Caroline Kraabel, zu einem geklopften Beat. Bei 'Screens and Uniforms' 35 Min. später lassen sich die vereint singenden Saxophone im stürmischen Andrang von John Edwards' Bass und Mark Sanders' Drumming von noch so viel Noise nicht die Zuversicht nehmen, mit Adrian Northover als vorpreschendem Trillerer inmitten der Sax-Quadriga mit auch noch Sue Lynch und David Petts. Wobei Edwards den Noise noch andickt, indem er erstmals auch zur Bassgitarre greift. Hauptsache dazwischen ist jedoch die titelgebende Suite, deren fünf Teile durch vier Improvisationen verbunden sind. Dabei zeigen sich im Miteinander der Rhythmsection erst mit Petts am Tenorsax, dann mit Northovers Soprano, im Kraabel-Petts-Duett an Altosax und Noise Generator und schließlich im All together die individuellen Qualitäten dieses langjährigen Kollektivs, dessen Ästhetik freilich nach wie vor von den scharfen Konstrukten von David Petts bestimmt bleibt. Die jagen einmal mehr die Bläser im Zickzack über heftig gesägtes Basswerk und steiniges Pflaster. Aus der von klaren Mustern und hartnäckigen Repetitionen bestimmten Formation schert abwechselnd eine Stimme aus für kontrapunktische Alleingänge und furios bohrende Sondervoten, denen freilich Edwards' wüstes Arcospiel und schnarrend struppiger Saitenklang zusammen mit den freihändig rockenden Drums ständig Mut dazu macht. In der lärmaffinen Reibung von Saxstrenge mit Saxfeuer und seiner faszinierenden Fügung von Freiheit und Bindung, Form und Feeling, Dynamik und Innehalten, treibt Petts eines der eigenartigsten Konzepte des NowJazz konsequent weiter, bis hin zu 'Sunday Service' als ganz versammeltem, getragenem Finale. Der Rückbezug auf Autoren wie Rex Warner und J. B. Priestley und auf den Film Noir - bei "Crimewave", das aus "The Big Clock" (1946) von Kenneth Fearing herrührt, mit "Pitfall" (1948) von André De Toth oder "City of Nets. A Portrait of Hollywood in the 1940's" von Otto Friedrich - erweist sich als paranoisch kritische Treue zur modernistischen Widerständigkeit im Schatten des Faschismus und des Kalten Krieges. Mit Huxleys Zitat aus "The Genius and the Goddess" (1955) und einem weiteren aus "Flee the Angry Strangers" (1952) von George Mandel geht man nur wenige Schritte weiter auf den Straßen, die, wie Raymond Chandler wusste, von etwas Üblerem verdunkelt werden als der Nacht. Will Self mit "Umbrella" und "Shark" oder Alan Moore von "V wie Vendetta" bis "Jerusalem" zeigen eine ähnliche Treue, bei wohl ähnlicher Diagnose. [rbd]



	Home New Releases Listen Large Ensemble Project Discography Reviews B Shops Occasional Series Buy Contact	THE REMOTE VIEWERS – NO VOICE FROM THE HALL http://www.vitalweekly.net/1071.html Undisturbed The Remote Viewers are building their own musical universe since 1997. I gave up counting the number of their releases, but I’m still curious for every next step by this combo. For 'No Voice from the Hall', compositions are – as usual - provided by David Petts. In the 32- minute title track of this new release however, there is plenty of room for improvisation. The composition is divided into nine episodes. The even ones are improvisations in different small line-ups. The uneven parts are composed. The title track is embedded between two shorter compositions: The Trouble with Fiction'; and 'Screens and Uniforms'. Performers are: David Petts(tenor saxophone, noise generator), Adrian Northover (sopranino saxophone, soprano saxophone, pocket theremin ), Sue Lynch (tenor saxophone, clarinet), Caroline Kraabel (alto saxophone,baritone saxophone), John Edwards (double bass, electric bass) Mark Sanders (drums, percussion). With an efficiency and feel for understatement we know from earlier releases, they produce music of a fascinating power and energy. This is captivating and engaging chamber music, showing a very specific balance between improvised and composed ingredient and a characteristic division of roles between drummer and blowers. The music sounds very dry in a way, but at the same time madness and humour are just on the corner. The performance is very inspired and to the point. Again a very personal and self-conscious statement from this very remarkable ensemble (DM) The Remote Viewers: No Voice from the Hall www.squidsear.com/cgi-bin/news/newsView.cgi?newsID=1933 The noise of art? Herewith it's emitted via a cacophony of yowls en masse — and in fits and starts as well — through the less-travelled schema found in the improv playbook courtesy of Brit sax bashers The Remote Viewers. No Voice From the Hall is the fifteenth release from this venerable outfit, and they've aged like cabernet exposed to the sun: pungent, astringent, and acidic, four of the septet issue an utterly vainglorious racket from their fleet of horns, under which drums, bass, and assorted esoteric electronic devices attempt some measure of ballast. It's a rollercoaster of form, chaos barely held in check for the duration, until someone assaults a valve and all hell breaks loose again. But we digress. The Remote Viewers have a long and storied history across the U.K.'s improv circuit, and the niche they've carved out for themselves is connected to a rich tapestry of post-Coltrane/Ayler free enterprisers severing the jugular of traditionalist 'jazz' norms in search of space. The links are fairly explicit, both physically and tonally. Bassist John Edwards is a genre veteran, as a former member of the infamous B-Shops for the Poor, and there's more than just a hint of the Shopper's clarion calls within the Viewers's remit. Horn players Sue Lynch and Caroline Kraabel open gaping seams in the group's compositions with the same moxie and energetic venom as mainstays Adrian Northover and David Petts. Drummer Mark Sanders squares the circle; amidst the spit and polish, his is a powerful presence kept to the shadows for the most part, lest he become wholly subsumed in the ever-burgeoning maelstrom galvanized by his partners. The bulk of this gargantuan recording is taken up by the nine-part comprovisation that is the album's title. Alternating bits of call and response with tense-filled moments of probing, searching nuance, the septet leapfrog between 'delicate' poise and abrupt thunder, Sanders and Edwards the phantom navigators who brilliantly fail to regain control of the rocking ship — in this regard, their percussive/pulse attack wants to overwhelm as it seeks to contain. Conversely, the quartet of horns, when reaching extreme levels of Borbetomagus proportions, weave and bob as they come to grips with ever more tumultuous seas of sound. When the recording reaches critical mass, even the final, waning notes feel like supernova explosions left to disperse in the ether. As a welcome breath of air to the sometimes stultifying provenance of lowercase improv, The Remote Viewers provide a much-needed kick in the brass. Squidco THE REMOTE VIEWERS NO VOICE FROM THE HALL RV14 Sue Lynch : ts-cl / Caroline Kraabel: as-bs / Mark Sanders : dr-perc / John Edwards : b / Adrian Northover: ss-sps-theremin /David Petts : ts-noise generator Depart sur les chapeaux a mille roues avec The Trouble with Fiction, jazz-funk insaisissable avec harmonies infectees et noise generator en surchauffe. On continue avec No Voice from the Hall, suite en neuf parties. Ici se dedoublent les entrees: riffs en abondance, contrepoints anxiogenes, batterie pilonneuse, suspension en noise majeur, demangeaisons soudaines, tessitures atypiques, sifflements d'anches, saxophone alto (Caroline Kraabel) entre muscles et sepia, soprano ondulant et persistant (Adrian Northover), dereglements assumes, tenor aux harmonies contagieuses (David Petts), furia des souffles... Et une impression pregnante: les RM, desormais, fnnillpnt et creusent l'improvisation en profondeur. Et pour finir (Screens & Uniforms), un rythme porc-epic avec harmonies exhaltees-crissantes (et sopranino allume). Une nouvelle direction alors ? II semblerait et celle-ci est on ne peut plus allechante. Luc BOUQUET (Improjazz) The Remote Viewers: November Sky; The Remote Viewers: No Voice From The Hall Počátky londýnské formace The Remote Viewers spadají do roku 1998, v letech 2003 až 2007 prošla obdobím hibernace a pak se reinkarnovala v poněkud nové podobě, kde vedle zakladatelů Davida Pettse a Adriana Northovera tvoří základní saxofonovou sekci Caroline Kraabel a Sue Lynch. V téhle podobě se v roce 2012 představili také na festivalu Alternativa, kdy vyšla první část jejich „temné trilogie“ s názvem City Of Nets, po níž následovala další alba Crimeways a Pitfall věnovaná podobně ponurým stránkám lidské existence a evokující do značné míry filmovou hudbu. Tam už fungovala také klávesistka a perkusistka Rosa Lynch-Northover a stabilní posilou kapely byl i kontrabasista (a příležitostně i violoncellista a programátor bicích) John Edwards a na posledně jmenovaném také bubeník a perkusista Mark Sanders. Na sklonku loňského roku pak přišli s relativně prozářenějším opusem November Sky, kde už chyběla Rosa a poměrně významné pianistické party byly vygenerovány na midi klávesách, což kupodivu (alespoň pokud to nevíte) nezní nijak uměle, a naopak výrazně podtrhuje atmosféru celého díla a dodává mu onu lyrickou stránku. Jinak se struktura zásadně nemění a typický (ale stále překvapující) Pettsův rukopis, v němž se mísí pevné konstrukce s rozvolněnými pasážemi a poznávacím znamením je zde časté vrstvení saxofonů, vychází z předešlých modelů. Esenciální skladbou je závěrečná Treasure Guard. Opět má řada kompozic charakter scénické hudby, někdy dramatické a naléhavé, jindy abstraktnější, což je nejvýraznější v Still We Laugh, Still We Run a v druhé části Dead Paper. Stále větší prostor tu dostává Sanders, zejména ve skladbě Crowd Figure a pozadu nezůstává ani Edwards se svými silovými trhy a tahy. Esprit pozdního podzimu je tu znát, ale dekadentnost předcházející noirové série je opravdu pryč. Nejnovější počin The Remote Viewers No Voice From The Hall přináší trochu jiný přístup a středobodem je tu naživo ve studiu nahraná titulní bezmála dvaatřicetiminutová suita, v níž se prolíná pět komponovaných pasáží se čtyřmi improvizacemi v různých konstelacích. Metoda pevné konstrukce kombinované s úletem tu tak dostává ještě výraznější rozměr a bohatou rozmanitost. Drive celému dílu dodává to, že tu Edwards hraje poprvé v životě i na elektrickou basu, a o zajímavý elektronický smog se starají Northoverův kapesní theremin a Pettsův hlukový generátor. Celkově má album víc rockový (především ve dvou kratších kusech) a zároveň i free charakter a jakousi těkavě existenciální hloubku. Jistě, Pettsova tvorba byla vždy v kladném slova smyslu intelektuální, tady však vytváří zvláštní rozvernou sonickou filozofii. Každopádně The Remote Viewers poskočili tímhle albem zase o nějaký kus dál. Remote Viewers, 2015, 49:16; Remote Viewers, 2016, 40:46 Slabý Petr Vyšlo v čísle 12/2016. RSS komentářů. Přidej komentář. no voice from the hall The Remote Viewers is een opmerkelijke Britse saxofoonband rond David Petts en Adrian Northover. Avantgardistische kamermuziek heb ik hun muziek wel eens genoemd, want deze band is steeds op een mooie manier op avontuur, waarbij ze jazz, filmmuziek, elektronische muziek en klassiek op een volstrekt unieke manier weten te mengen. Naast Northover op sopraan en sopranino sax en David Petts op tenorsax horen we Sue Lynch op tenorsax en klarinet en Caroline Kraabel op alt- en baritonsax. Daarnaast is er een belangrijke rol weggelegd voor drummer en percussionist Mark Sanders en bassist John Edwards. En dan zijn er nog wat opmerkelijke instrumenten: de zaktheremin die Northover bespeelt en de noise generator die Petts inzet. David Petts is degene die de composities levert, maar in het middenstuk van hun nieuwe album, het ruim een half uur durende titelstuk No Voice From The Hall, dat onderverdeeld is in negen stukken, is er ook ruimte voor improvisatie (en daarbij worden de improvisatoren ook genoemd als componisten). Ik laat uit dat magnifieke stuk drie fragmenten horen, al doorbreek ik daarmee de spanningsboog natuurlijk wel op een rare manier. Want dat is het mooie van de muziek van een band als de Remote Viewers – je moet gewoon hun hele album beluisteren, want ze weten een spanningsboog vast te houden van een heel album lang. Eigenlijk doen die paar fragmenten geen recht aan de totaalcompositie, maar goed, je krijgt toch een beetje een indruk van de muziek die ze maken. Spannende, avontuurlijke muziek voor luisteraars met oren aan hun hoofd. http://www.moorsmagazine.com/muziek/klassiek/the-remote-viewers-no-voice-from-the-hall-superieur-saxensemble/ THE REMOTE VIEWERS No Voice From The Hall (RV14): 'Bookended' ist so viel schöner als Intro und Extro. Zumal Aldous Huxley der ersten Buchstütze den Namen gibt mit 'The Trouble with Fiction' (is that it makes too much sense. Reality never makes sense). Haupttroublemaker sind wohl Noise Generator, Pocket Theremin und das Baritonsax von Caroline Kraabel, zu einem geklopften Beat. Bei 'Screens and Uniforms' 35 Min. später lassen sich die vereint singenden Saxophone im stürmischen Andrang von John Edwards' Bass und Mark Sanders' Drumming von noch so viel Noise nicht die Zuversicht nehmen, mit Adrian Northover als vorpreschendem Trillerer inmitten der Sax-Quadriga mit auch noch Sue Lynch und David Petts. Wobei Edwards den Noise noch andickt, indem er erstmals auch zur Bassgitarre greift. Hauptsache dazwischen ist jedoch die titelgebende Suite, deren fünf Teile durch vier Improvisationen verbunden sind. Dabei zeigen sich im Miteinander der Rhythmsection erst mit Petts am Tenorsax, dann mit Northovers Soprano, im Kraabel-Petts-Duett an Altosax und Noise Generator und schließlich im All together die individuellen Qualitäten dieses langjährigen Kollektivs, dessen Ästhetik freilich nach wie vor von den scharfen Konstrukten von David Petts bestimmt bleibt. Die jagen einmal mehr die Bläser im Zickzack über heftig gesägtes Basswerk und steiniges Pflaster. Aus der von klaren Mustern und hartnäckigen Repetitionen bestimmten Formation schert abwechselnd eine Stimme aus für kontrapunktische Alleingänge und furios bohrende Sondervoten, denen freilich Edwards' wüstes Arcospiel und schnarrend struppiger Saitenklang zusammen mit den freihändig rockenden Drums ständig Mut dazu macht. In der lärmaffinen Reibung von Saxstrenge mit Saxfeuer und seiner faszinierenden Fügung von Freiheit und Bindung, Form und Feeling, Dynamik und Innehalten, treibt Petts eines der eigenartigsten Konzepte des NowJazz konsequent weiter, bis hin zu 'Sunday Service' als ganz versammeltem, getragenem Finale. Der Rückbezug auf Autoren wie Rex Warner und J. B. Priestley und auf den Film Noir - bei "Crimewave", das aus "The Big Clock" (1946) von Kenneth Fearing herrührt, mit "Pitfall" (1948) von André De Toth oder "City of Nets. A Portrait of Hollywood in the 1940's" von Otto Friedrich - erweist sich als paranoisch kritische Treue zur modernistischen Widerständigkeit im Schatten des Faschismus und des Kalten Krieges. Mit Huxleys Zitat aus "The Genius and the Goddess" (1955) und einem weiteren aus "Flee the Angry Strangers" (1952) von George Mandel geht man nur wenige Schritte weiter auf den Straßen, die, wie Raymond Chandler wusste, von etwas Üblerem verdunkelt werden als der Nacht. Will Self mit "Umbrella" und "Shark" oder Alan Moore von "V wie Vendetta" bis "Jerusalem" zeigen eine ähnliche Treue, bei wohl ähnlicher Diagnose. [rbd]